Internet jako nástroj participace

Sociální sítě mají, krom mnoha dalších, jednu výhodu - dají se využít jako jednosměrné masové médium. Nepřipomíná vám to něco? Teď se nebudeme bavit o interakci a vytváření vlastních sociálních subsítí.

Internet je už dnes široce dostupné médium a počítá se s ním jako s nátrojem širokého spektra uživatelů, kteří mají schopnost vytvářet obsah. Toho se samozřejmě chytnou sociálně smýšlející lidé a hle - využijeme internet jako médium pro přenos sociální komunikace. Jenže to si musíte vytvořit stránky, na kterých musíte buď za:

a) promovat, upozorňovat, snažit se změnit tak zásadní problém, který zajímá právě zásadní část populace nebo za

b) mít tak úžasný obsah, který pomůže vašemu minoritnímu problému dostat se do bodu a),

aby na vaše stránky vůbec někdo přišel. A přiznejte, že to není vždy jednoduché. Sociální sítě vnášejí trochu jiný rozměr. Budeme-li se bavit třeba o Facebooku, celá propagace tématu je mnohem jednodušší, máte jasně vymezený prostor a navíc je teď trendy být členem 39 skupin. (K tomu se ještě vrátím.) Kdybych chtěl být zlý, řeknu, že je to alibismus = stačí-li vám k vyřešení sociálního problému 4.523 fans, radši se na to vykašlete. Získání fans je jen první z kroků dlouhé cesty. Abychom se pak mohli pohnout dál, musíme znát médium, které využíváme, a lidi, kteří jej konzumují (a jak?).

A právě tahle úvaha mě přivedla k dobrovolnické organizaci DigiActive.org. Kromě toho, že tato organizace hospodařila v roce 2007 s rozpočtem 150 dolarů :), se zabývá také "mediální gramotností" v oblasti sociálních médií, internetu a mobilní komunikace. Abychom mohli začít tato média využívat, neměli bysme se nazývat odborníky na sociální sítě, ale měli bychom nejdřív poznat sami sebe a způsob, jakým je využíváme. To je hlavním tématem Digital Activist Survey.

Cílem toho výzkumu bylo získat první demografická data o skupině lidí, kterou organizace nazývá Digital Activists - lidé, kteří využívají digitální technologie jako základ pro dosažení politcké a sociální změny. Výzkumu se zúčastnilo celkem 122 respondentů z mnoha zemí světa (zbytečná informace, protože vzorek bohužel není reprezentativní), znich 70% mužů a 30% žen. Věkové kategorie jsou zobrazeny v grafu.

Z hlavních zjištění mě zaujalo (z jistého pohledu), že zásadním aspektem, který rozhoduje o úrovní participace, není jen přístup k internetu, ale frekvence jeho používání a ochota za připojení platit. Přirozené? Yes, we can. Ke všemu jsou většinou zaměstnaní v kancelářích s připojením k internetu. Jako naivní člověk jsem očekával, že se bude úroveň participace odvíjet spíše od osobního vztahu k problému a připojení na internet se pak sežene. Na druhou stranu jde o Digital Activists, což předpokládá pravidelné využívání internetu. Nejde o nic objevného, ale alespoň to v rámci tohoto výzkumu nemůžeme vyvrátit. Zajímavější pak je, že u Digital Activist spíše nerozhoduje geografická poloha.

Podobným znakem této skupiny je také využívání mobilních telefonů. Respondenti, kteří mají telefony s více technologickými funkcemi (internet, mail, GPS, foťák - předpokládám, že jde o smartphony), mají větší tendence je využívat k aktivismu.

Starší "digiaktivisti" využívají digitální média i v souvislostech, které jsou výhradně offline. Jedná se hlavně o školení a meetingy. Podíváte-li se zpětně na graf, který zobrazuje věk respondentů, přijdete na to, že majorita digiaktivistů je starší 25 let. To potvrzuje logickou teorii o stárnutí internetové populace.

"DigiActive.org není internetovou stránkou", která pomáhá lidem ve využívání digitálních médií pro prospěšné účely, ale jde o "komunitu lidí" se společným zájmem. Máte-li chuť zapojit se, není to problém. Pokud byste se chtěli podívat, jak velká tahle komunita je a kde se nachází, můžete se podívat na mapu digiActive.

Nemám zkušenosti se sociálními kampaněmi na internetu, ale i tak jsem pochytil pár aspektů, na které je dobré myslet. Prvním, a docela zásadním, je fakt, že uživatelé moc nečtou. Narozdíl od internetových zpravodajských stránek nečtou ani celé nadpisy, natož nějaké pojednání delší než tři věty. V tom má výhodu Twitter. Dále nemá cenu psát něco složitého, když už sdělení čtou, nevěnují mu moc pozornosti. Nemá cenu mít přehnanou radost z toho, že se vám někdo připojil do skupiny - stává se tak často na základě preference kontaktu, který pozvánku poslal. Připojivší pak kolikrát ani netuší, kam se připojil. Zní to všechno dost kriticky, ale někdo určitě tu správnou cestu najde.